Přiletěl jsem z jihoafrického Johannesburgu do Londýna na Heathrow. Z Johannesburgu jako už mnohokrát předtím, na zmíněné britské letiště poprvé, nepočítám-li předchozí cestu tam. A pro jistotu rovnou dodávám, že i naposled. A jestli jsem měl z právě absolvovaného letu nějaký zvláštní pocit, pak jenom ten, že se Britům po předchozích dvou letech cestou tam konečně povedlo nic nepodělat. A i zde vše probíhalo hladce. Prošel jsem úspěšně terminálem, nasedl do podzemky i do autobusu, který tu tentokrát mezi terminály skutečně jezdil.
Ale pak to začalo. Vlastně ani nevím, proč jsem ráno rozespalý strčil tu malou lahvičku erární minerálky z letadla do batohu. Každopádně jsem o ní ale nic netušil až do chvíle, kdy jsem se octnul u rentgenu.
Pak už to šlo všechno ráz naráz. Opakované rentgenování batohu, detekce a odebírání vzorků z bot, odebírání testovacích vzorků z oblečení a bot, osahávání nohavic, rentgenování celé postavy, prohrabávání se v mém příručním zavazadle.
Čtyři zaměstnance bezpečnostní kontroly to zaměstnalo. Přičemž tím, kdo si to zjevně užíval nejvíce, byl už od pohledu Brit muslimského původu. Inu, papežštější než papež. Otestovali na mně snad veškerou bezpečnostní techniku, kterou na onom letišti mají k dispozici, než dospěli k názoru, že šlo asi opravdu o minerálku od British Airways. A tak mě pustili do letadla směr Praha, které jsem (možná překvapivě) za celý let ani neunesl, ani nevyhodil do vzduchu.
Nevím, proč jsem se jim tak ‚zalíbil‘. Snad pro tu malou lahvičku minerálky. Protože se mi nechce věřit, že by měli uši všude a slyšeli mě tak, jak jsem od prvního nasednutí do letadla British Airways v Praze neskrývaně prohlašoval, že s touhle bordelářskou firmou letím po tom, co všechno se jim cestou nepovedlo, poprvé a naposled. A že by se mě tedy pokoušeli přesvědčit o tom, že u nich přece jenom aspoň něco funguje pořádně.
